Co vědci zachytili v hlubinách antarktických vod
V temných, mrazivých hlubinách oceánu obklopujícího Antarktidu se vědcům podařilo zdokumentovat něco, co bylo dosud pouhou hypotézou. Během mezinárodní hlubinné expedice se před objektiv vědecké kamery ve stovkách metrů pod hladinou vynořil obrovský žralok — v místech, kde teplota vody sotva přesahuje bod mrazu.
Jde o historicky první prokazatelně zaznamenaný záběr žraloka v antarktických vodách. Tento objev mění to, jak biologové nahlížejí na život v nejodlehlejším koutu naší planety.
Nečekaná návštěva u Jižních Shetlandských ostrovů
Hlavní aktér těchto záběrů se objevil v blízkosti Jižních Shetlandských ostrovů, přibližně 120 kilometrů severně od Antarktického poloostrova. Tým z Minderoo-UWA Centre for Deep Sea Research ve spolupráci s Inkfish Expeditions spustil do hloubky přibližně 490 metrů kamery s návnadou.
Cílem bylo zmapovat, jaké živočichy ukrývají tyto studené hlubiny. Po mnoha dnech snímání vědci prohledali téměř 400 hodin videozáznamu — a teprve tehdy si všimli masivního stínu pomalu plujícího temnými vodami.
Po dnech natáčení se ve vodě o teplotě přibližně 2 stupně Celsia vynořil pomalu se pohybující, mohutný žralok — antarktický unikát.
Vedoucí expedice Alan Jamieson označil tento okamžik za sen každého hlubinného vědce. Živočich se klidně a cíleně pohyboval zakalenými vodami v prostředí, které je pro člověka naprosto nepřístupné. Záběry zároveň odhalují, jak málo toho o antarktické hlubině víme — navzdory desetiletím výzkumu zůstává z velké části nepopsaná.
Dřímající obr: co je to žralok ospalý?
Podle tělesné stavby a způsobu plavání biologové rozpoznali příslušníka čeledi Somniosidae, v češtině označované jako žraloci ospalí nebo dřímající žraloci. Vědci se domnívají, že se s největší pravděpodobností jedná o žraloka antarktického (Somniosus antarcticus), druh proslulý svým pomalým životním tempem.
Žraloci z čeledi Somniosidae patří k nejzáhadnějším zástupcům svého druhu vůbec. Žijí ve velkých hloubkách, pohybují se pomalu a mohou se dožít mimořádně vysokého věku. U příbuzného druhu ze severního Atlantiku bylo zjištěno, že někteří jedinci mohou být starší než 400 let — to je věk, s nímž se nemůže měřit prakticky žádný jiný obratlovec.
- Čeleď: Somniosidae (žraloci ospalí)
- Pravděpodobný druh: žralok antarktický (Somniosus antarcticus)
- Hloubka pozorování: přibližně 490 metrů
- Teplota vody: okolo 2 °C
- Místo: okolí Jižních Shetlandských ostrovů, severně od Antarktického poloostrova
Přesto přetrvává vědecká nejistota. Uvnitř této čeledi se již léta vedou odborné spory o to, kolik druhů skutečně existuje a jak je od sebe spolehlivě odlišit. Mnohé klasifikace pocházejí ještě z minulého století a vycházejí převážně z vnějších znaků — moderní genetická data přitom téměř chybí.
Proč jeden žralok vyvolává tolik vědeckých otázek
Právě natočený exemplář by mohl pomoci tyto záhady rozřešit. Pokud vědci shromáždí dostatek obrazového materiálu a případně i tkáňové vzorky z budoucích exemplářů, mohou je porovnat s muzejními sbírkami a provést moderní DNA analýzy.
Tento jediný živočich může sehrát klíčovou roli v taxonomické hádance, která zaměstnává vědce téměř sto let.
Jakmile se objasní, zda jde skutečně o známý druh, nebo snad o dosud nepopsanou vývojovou větev v rámci čeledi, změní to pohled biologů na rozšíření a evoluci hlubinných žraloků po celém světě.
Život ve vodě na hranici mrazu: jak žralok přežívá?
Mnohé ryby žijící v antarktických vodách mají extrémně specializované adaptace. Některé druhy například produkují bílkoviny v krvi, které fungují jako jakýsi přírodní nemrznoucí prostředek bránící vzniku ledových krystalů. Nově zachycený žralok ale zřejmě volí odlišnou strategii.
Vědci předpokládají, že se tento živočich zdržuje v mírně teplejších vrstvách vody proudících podél kontinentálního svahu do větších hloubek. Místo toho, aby žil přímo pod ledem v superstudené povrchové vodě, vyhledává hlubší zóny s o něco vyšší teplotou — ta ovšem stále zůstává v pásmu krutého mrazu.
| Vlastnost | Typická antarktická ryba | Natočený žralok |
|---|---|---|
| Adaptace na chlad | Nemrznoucí bílkoviny v krvi | Pobyt v relativně teplejších hlubokých vrstvách vody |
| Rychlost plavání | Často aktivní, krátké výbuchy energie | Pomalý, energeticky úsporný pohyb |
| Věk | Zpravidla několik až desítky let | Pravděpodobně i několik set let |
| Pozorovatelnost | Pravidelně zachycován v úlovcích i na kameře | Zřídka spatřen, žije daleko od lidí |
Tým vědců se proto nedomnívá, že by šlo o nahodilého návštěvníka. Pravděpodobně se v těchto vodách již dlouho pohybuje celá populace ospalých žraloků, která díky hloubce, pomalému pohybu a odlehlosti svého prostředí prostě dosud unikala pozornosti.
Krátká okna výzkumu v téměř nedostupném regionu
Kdo chce natáčet v antarktické hlubině, má k dispozici jen hrstku příležitostí ročně. Lodě musí zdolávat zrádný mořský led, expedice jsou finančně nákladné a počasí region na mnoho měsíců zcela uzavírá. Existují jen krátká časová okna, kdy lze kamery bezpečně spustit do hloubky.
Setkání se žralokem ukazuje, kolik života se stále vymyká lidskému pozorování. Zatímco satelity mapují ledové příkrovy s přesností na čtvereční metr, oceán pod nimi zůstává z velké části ve stínu.
Antarktická hlubina se neukazuje jako prázdná, mrtvá planina, ale jako ekosystém, v němž se ukrývají i velcí dravci.
Pro biology jsou takovéto nálezy budíčkem: pokud byl žralok natočen teprve nyní poprvé, jaká další velká zvířata se tam ještě nepozorovaně pohybují? A jak budou reagovat na změny teploty a dostupnosti potravy v důsledku klimatické změny?
Proč natočený žralok má zásadní dopad na pochopení klimatu a biodiverzity
Žraloci stojí na vrcholu potravního řetězce a hrají klíčovou roli v rovnováze mořských ekosystémů. Jejich přítomnost v antarktických vodách naznačuje, že se tam vyskytuje dostatek kořisti a že tamní hlubina je ekologicky komplexnější, než se dosud předpokládalo.
Z tohoto pozorování mohou vědci vyvodit hned několik závěrů:
- Možné rozšíření ospalých žraloků v jižním oceánu.
- Změny v oceánských proudech a teplotách, které lze odečíst z toho, kde se žralok zdržuje.
- Míra zranitelnosti těchto živočichů vůči rybolovu a lidské činnosti, zejména tam, kde ustupuje led.
Pokud klimatická změna zvýší teplotu hlubších vodních vrstev, může to výrazně ovlivnit životní prostory pomalu rostoucích druhů, jako je tento žralok. Protože rostou pomalu a pohlavní dospělosti dosahují pozdě, populace se po narušení či přerybaření zotavují jen velmi těžko.
Co přesně znamená biodiverzita a jak vědci lákají živočichy před kamery?
V hlubinném výzkumu vědci běžně používají návnady, aby přilákali zvířata do záběru. V tomto případě šlo o kusy ryb připevněné k rámu s kamerami. Pach se šíří vodou a láká živočichy, kteří by jinak zůstali mimo dosah objektivu. Stejnou metodou se dříve podařilo zachytit na video vzácné druhy ryb i korýše.
Tato metoda výrazně přispívá k lepšímu zmapování biodiverzity — tedy celkové rozmanitosti života v dané oblasti, od mikroorganismů v sedimentu až po velké dravce, jako je tento žralok. Čím více druhů a čím pestřejší je jejich zastoupení, tím odolnější ekosystém zpravidla funguje.
Antarktickou hlubinu si lze představit jako neznámou horskou oblast na Zemi, kam nikdy nevkročila lidská noha. Víte, že tam musí být rostliny a zvířata — ale netušíte jak mnoho, jaké druhy ani jak se chovají. Každý nový nález doplňuje kousek téhle prázdné mapy.
Nedávné záběry ospalého žraloka jsou v tomto smyslu výraznou tečkou na mapě. Dokazují, že i velcí, pomalu žijící živočichové se dokáží skrývat v oblastech, kam se lidský pohled dostane jen zcela výjimečně. Budoucí expedice s pokročilejšími kamerami, delšími měřicími řadami a genetickými analýzami postupně odhalí, jak bohatý a zranitelný tento studený, skrytý ekosystém ve skutečnosti je.
